O Petrovi

Badminton - láska od malička

Narodil jsem se do sportovní rodiny, díky které jsem prožil nádherné dětství. Už v útlém věku jsem se zamiloval do badmintonu, který můj táta závodně hrál a následně mě začal i trénovat. Tehdy byl badminton velmi malý sport, a také proto přišly mé první republikové úspěchy poměrně rychle. Ve 13 letech mě táta vyvezl na pár zahraničních turnajů, abychom měli srovnání s Evropou, a to nám oběma otevřelo oči.

Brzy jsem vyhrál evropský juniorský okruh a začal hrát seniorské turnaje. Tam jsem se poměrně dlouho nemohl prosadit, dokud táta neudělal něco, co dokáže jen málo rodičů - trenérů. Řekl, že už mě víc nenaučí, a že musím jet trénovat do světa. Dodnes jsem mu za to vděčný a jsem přesvědčený, že to byl začátek pozdějších úspěchů. Ve 20 letech jsem poprvé zvítězil na mezinárodním turnaji. Získal jsem sebevědomí a záhy jsem začal sbírat další medailová umístění na evropských turnajích.

Olympijský sen

Trénoval jsem v zahraničí a snil o olympijských hrách. Obrovskou zkušeností byl první dvouměsíční pobyt v Číně v roce 2005, který mi ukázal, že asijský přístup k tréninku mně může splnit olympijský sen. Od té doby jsem se do světadílu, který badmintonu dominuje, vrátil nesčetněkrát. Byla to velká dřina, ale vyplatila se.

V roce 2008 se mi podařilo kvalifikovat na Olympijské hry do Pekingu. Tehdy jsem prohrál hned v prvním kole, ale byl jsem o to motivovanější do dalšího tréninku a odříkání. Olympiády v Londýně 2012 jsem se toužil účastnit jako hráč světové desítky. Když jsem v září roku 2010 na velkém světovém turnaji v Německu uhrál 3. místo, myslel jsem si, že to je přesně ten impuls, který jsem potřeboval a který mi pomůže dostat se mezi ty úplně nejlepší.

Nesportovní zápas

Místo toho ale přišel jiný zlom. Pár dní po návratu z turnaje jsem šel na vyšetření k lékaři, kde mi byla diagnostikována rakovina varlat a místo na další turnaje jsem jel rovnou do nemocnice, kde mě druhý den operovali. Včasná diagnóza, úspěšná operace, chemoterapie, silná vůle a víra v dobrý konec mi nakonec pomohly se poměrně rychle uzdravit a následně také vrátit na badmintonové kurty. Z úplně posledního postupového místa jsem se nakonec kvalifikoval i do Londýna, kde jsem sice prohrál už v základní skupině, ale nejsilnější zážitek jsem si odvezl hned ze začátku Her - dostalo se mi důvěry a cti být vlajkonošem české výpravy na slavnostním zahájení.

Nechtěl jsem se vzdát a skončit, a proto jsem bojoval ještě další čtyři roky a pokoušel se vrátit alespoň na hranici světové třicítky, odkud jsem v roce 2010 vypadl. Nakonec jsem se dostal i na Olympijské hry v Riu de Janeiru 2016, kde jsem svoji dlouholetou badmintonovou kariéru zakončil prohrou ve třech setech proti nejlepšímu Japonci Sho Sasakimu.

Petr dnes

Od skončení kariéry se věnuji realizaci badmintonových eventů, motivačních přednášek, dnů zdraví a dalších aktivit pro velké nadnárodní společnosti, střední či malé firmy, vysoké, střední i základní školy i pro širokou veřejnost. Mnoho energie investuji do svého nadačního fondu, který jsem s pomocí několika přátel založil v roce 2014. Náš hlavní projekt se jmenuje STK PRO CHLAPY, kterým se snažíme upozornit na výrazné společenské tabu mužského zdraví a důležitost preventivních prohlídek. Současně se také snažím pomáhat mému badmintonovému nástupci Adamu Mendrekovi v cestě za jeho olympijským snem.